TÝDENNÍ ANGLIE S JEDNÍM BATOHEM, část 1.

24.03.2018

Sbalit na jeden týden v zahraničí všechno potřebné do jednoho batohu? Není problém. Otestovali jsme to s batohy Burton na aktivní dovolené v Anglii. Výsledek? Naprosto bez problémů - vše opravdu potřebné jsme měli pořád na zádech a navíc toho ani nebylo tolik - jen základní oblečení na daný počet dní, malá krabička s prášky, foťák, mobil, nabíječky, peněženka a pas s letenkami. Easy!

Hyde Park
Hyde Park
Celé plánování začalo v lednu. Prostě jsme si řekli, že tam chceme, tak na co čekat. Koupili jsme letenky, zabookovali ubytování (přes Airbnb) a v hlavě si plánovali, kam všude chceme. Jestli čekáte doubledecker na každé druhé fotce a nejvýznamnější památky Londýna na každé třetí, tak smůla. To jsme neměli v plánu! :) Jeli/šli jsme si po vlastní ose a prozkoumávali ulice, parky, parčíky, stanice undergroundu, overgroundu, navštěvovali místní obchůdky a povídali si s lidmi na ulici. Taky jsme dost jedli, ale to se vyvážilo tím neustálým pohybem. Jak jen to bylo možné, chodili jsme všude pěšky. Přijde nám to vážně jako nejlepší způsob, abychom to poznali a "prochodili" si na vlastní nohy. Z těch bot už ty stopy anglického trávníku a štěrkových cestiček nikdo nesundá (ok, po návratu jsem ty boty prala... ale chápeme se). :) 

První den byl necelý, jelikož jsme přiletěli k večeru a veškerá zbývající energie toho dne šla do hledání přesné cílové adresy. Páni. Doteď mám v živé paměti, jak jsme byli zmatení z cestování po Londýně, že jsem asi kolem půl deváté večer na nějaké stanici jen kousek od Tower Bridge prohlásila, že chci zpátky na letiště a letět domů. Byla jsem tak moc unavená a zoufalá. Ale stál vedle mě Kuba. A ten má, narozdíl ode mě, chladnou hlavu. Utěšoval mě a nakonec taky že jo. Po dvouhodinové cestě k našemu hostiteli Alexovi (správná a nejkratší cesta byla 15 - 20 minut od centra overgroundem) jsme konečně dorazili na cílovou Charleville Circus. V noci vypadal každý dům stejně, ale nakonec jsme ten "náš" našli. Kuba se zaplou mapou a tím svým krásným povzbuzujícím úsměvem, já unavenýma nohama a Alexem na drátě.
Týmová práce jak hrom!

Každopádně nás Alex srdečně přivítal, dovolil nám používat i kuchyňku (kde měl od nějakého dřívějšího návštěvníka sklenici pivovaru Černé Hory) a v pokoji na nás čekalo nějaké jídlo a tak. Měl moc útulný byt. Spousta dřeva a nádherný výhled z okna našeho pokojíku jako bonus (hlavně, když zapadalo slunce a za oknem nám seděla veverka). A taky nám řekl právě tu správnou cestu do centra! :) Dali jsme sprchu, zalezli do postele, pustili si kousek filmu na dobrou noc, popovídali si a usnuli. Náročný, ale ve výsledku moc krásný začátek našeho anglického dobrodružství. ♥

Během dní v Londýně jsme ochutnali pivo - nejdražší a nejhnusnější, projeli se několikrát metrem, nachodili několik tisíc kroků, objevili spoooustu krásných míst bez lidí, potom i ty notoricky známe s lidmi. Ne cíleně - procházeli jsme kolem nich při bloudění a objevování. Ale byla to paráda. Jako že ta místa znáte z filmů a najednou jste tam (například Millenium Bridge a útok mozkomorů, žejo). Taky jsme si nenechali samozřejmě ujít muzeum Tate Modern nebo třeba Borough Market. Z těch krásných míst jsme se pak vrátili zpátky k tomu našemu krásnému s královským výhledem na "Kvikálkov" a západ slunce z okna na Charleville Circus. Boží! 10/10 londýnským dnům. Tady bych klidně žít mohla. Bokem od centra a s parkem za rohem. Jo, to jo!

Protože jsme ale měli další krásný cíl, kam se určitě chceme podívat, byl čas se přesunout. Alex nebyl při našem odchodu doma, takže jsme mu na památku nechali naši fotku z Instaxu s poděkováním na papíře (nejde vidět) a s dopisem na rozloučenou. Batohy na záda a vyrazili jsme směr overground, abychom mohli v Londýně přesednout na vlak do Brightonu. Cesta byla tak trošku nekonečná a mučivá - venku strašné horko a vevnitř šíleně silná klimatizace. To byly šoky při přestupování. 

Nakonec jsme ale úspěšně dorazili do Brightonu. Na pláž jsme se z vlakového nádraží taky prošli pěšky, protože to byl asi kilometr. Jakmile se nám otevřel ten výhled na moře, šla jsem do kolen. Všude plno racků. Lidí. Vln. Při přecházení ulice jsme ještě vnímali ruch, ale jakmile jsme vlezli na pláž, všechen ten rámus z ulice ustal. Všechno, co tam dole člověk vnímá, je šumění moře a racci nad hlavou (nebo vedle lehátka, když mají hlad). Nádhera. 

Dali jsme si jedno pivo. Nic moc. Druhé. To bylo lepší. Seděli jsme a užívali si to chvilkové nicnedělání a sbírali jsme síly na další procházku podél skal.